Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Historie hostinců – středověké krčmy

Historie hostinců – středověké krčmy I.



Krčmy se ve spisech dobových tvůrců kronik objevily někdy na počátku 11.století. To však již byl nějaký čas rozvoj pohostinských služeb v plném proudu. Hostince nesly funkci významných ekonomických a komunikačních institucí.









První hostince vznikaly při klášterech a sloužily k občerstvení a ubytování věřících poutníků. Ke konci 11.století a počátkem 12.století už vznikaly hostince jako houby po dešti nejen ve městech, ale i na vesnicích. U cest byly zakládány tzv.formanské hospody, což byly zájezdní hostince, ve kterých přespávali se
svými vozy formané, tedy nájemné přepravci. V podstatě tehdy existovaly dva druhy hospod. Jednak luxusnější hostince zájezdní - formané si mohli dovolit určitou vyšší úroveň služeb. Pak především fungovaly obyčejné krčmy s právem šenku, ve kterých s korbelem v ruce splachovalo pot z celodenní dřiny mnoho poddaných.

Ve středověku hospoda sloužila i k zásobování obyvatel různými dovezenými druhy zboží. Lidé si u šenkýře kupovali sůl, koření nebo i maso. První hospody ve městech provozovali ve svých domech právovárečníci, kteří v nich šenkovali vlastní uvařené pivo. Později se hostinská činnost stala živností nájemnou. Ve městě byla krčma bezprostředně svázána s tržištěm. Jednak se v ní stavovali kupci a formani a o dnech trhů se plnila vesničany, a také sloužila jako místo uzavírání obchodů.

Pokud bylo předmětem obchodu zboží vyšší hodnoty, probíhala transakce podle specifického scénáře: dohoda o ceně před svědky, předání peněz, podání ruky a počastování nápojem všech, kteří se obchodu účastnili - prodávajícího a svědků. Obřad se odbýval právě v krčmě. Proto byla náměstí a tržiště obklopena často větším počtem krčem. V oblastech Polabí je doložena i jiná funkce hostinců. V krčmách se shromažďovaly odvody daní, cel či jiných feudálních poplatků. Tyto součásti tamní berní soustavy měly formu naturálií. Vrchnostenští úředníci poté sváželi na vozech „odvedené daně“ na panské sídlo.

Ve městě nebylo dovoleno zakládat hospodu komukoliv, budoucí krčmář musel získat městské právo k šenkování. I když měla městská pokladna z provozu hostinců a prodeje piva v nich nezanedbatelné příjmy, přesto byly konšelé při udělování krčmářského povolení opatrní, zvláště když se jednalo o přespolního.

Hospoda v oněch dobách byla neodělitelnou součástí domu šenkýře. Domácnost hospodského byla s krčmou propojena. Neexistovalo soukromí pro rodinu, celá domácnost majitele byla do provozu hostince zapojena. Každý měl svůj úkol, svou práci. Vlastní výčep většinou vedla manželka hospodského nebo vdova po něm. Návštěva šenku tak byla v podstatě na úrovni sousedské návštěvy.

Samozřejmě, že se však přístup personálu rozlišoval dle typu příchozího. Spektrum návštěvníků bývalo totiž velmi pestré - od nižší šlechty, přes duchovenstvo, měšťany, sedláky až k lidem stojícím na okraji společnosti, kteří v některých krčmách nalézali vhodný úkryt. Potencionální hosté středověkých krčem rozpoznali stavení, kde se čepovalo pivo dle slaměného věchýtku (svazek kratších stébel slámy svázaný nebo skroucený), který byl zavěšen nad vchodem nebo ve štítě domu. Běžné hostince byly vybaveny velice prostě. Šenkovní místnost bývala prostá jizba s hliněnou podlahou, měla dva až tři stoly s trnoží a dřevěné lavice. Stěny hospůdky byly ověšeny množstvím nádob – konvic, korbelů, žejdlíků. Pivo se nosilo ze sklepa v plechových konvích a v krčmě se chladilo v dřevěných bečkách naplněných studenou vodou nebo ledem. Odměřovalo se plechovými žejdlíky.

V pozdějších dobách musel být v každé krčmě úředně „ocejchovaný žejdlík“. Nádoba měla při kraji připevněn hřebík označující správnou míru. Rychtář, radní nebo obecní zaměstnanci pak kontrolovali pravidelně nebo náhodně věrohodnost úředně potvrzeného žejdlíku. Pokud žejdlík neodpovídal nařízení, "na místě jej provrtali", což znamenalo odejmutí živnosti. Každý host měl právo zkontrolovat si správnou míru svého moku. Krčmáři nešidili hosty jen „podmíráky“, ale různě pivo ředili vodou nebo do kvalitního nápoje přilévali patoky nebo jiná řídká piva.
 

Historie hostinců – středověké krčmy II.


První vesnické krčmy byly většinou spojeny s rychtou. Rychtář byl dosazován do čela vsí vrchností, ať již feudálem nebo představitelem města, kterému vesnice patřila. S touto funkcí bylo spojeno i právo výčepní, tedy provozovat v obci hospodu jako jednu z nejvýznamnějších vesnických živností. První hospodou ve východomoravských krajích bývalo fojtství. Fojti totiž měli výčepní právo a taky povinnost šenkovat panské pivo a kořalku.


Později se ve vztahu k provozu hostinců vyvinula kontrolní činnost rychtáře. Rychtář dozíral na to, aby se v krčmě neprodávalo cizí pivo nebo kořalka (než panská) nebo zda se dokonce v obci tyto nápoje neoprávněně nevaří. Dále kontroloval, zda sousedé nevysedávají v krčmě ve všední dny, zda nehrají karty nebo kostky o peníze nebo o pivo. Do krčmy svolával rychtář také obecní schůze, které se museli zúčastnit všichni sousedé. U žejdlíků pivního moku se oznamovaly a projednávaly záležitosti obecního zájmu a majetku.

V pozdějším období středověku již nebylo provozování hospody záležitostí pouze rychtáře či fojta, nýbrž vrchnost sama ve svých poddanských vsích hostinec přímo provozovala nebo měla právo si ji „vysadit“ čili zřídit a poté pronajímat. Záleželo na exkluzivitě samotného umístění šenku. Později samotné vesnice krčmy zakládaly a pronajímaly. Stavebně se krčmy nelišily výrazně od jiných vesnických domů. Obytná část třídílného stavení sloužila jako šenkovna.
































Dobové předpisy kladly na hostinské různé povinnosti. Každý krčmář musel dohlížet na to, jaké má hosty, nesměl ubytovávat neznámé osoby déle než tři dny bez vědomí a souhlasu rychtáře, jinak za takového nenahlášeného hosta zaplatil finanční pokutu. Když host neměl čím zaplatit, hostinský měl za povinnost vyžádat si něco do zástavy. Stravování a ubytování bylo jednoduché - host jedl z jedné mísy společně s rodinou hostinského, na noc byl uložen tam, kde bylo místo, většinou v šenkovní místnosti na stole nebo na lavici. Pokud měl příchozí u sebe zbraň, musel ji odevzdat krčmáři do úschovy. Krčmář nesměl dovolit hru v kostky nebo karty a nesměl nechávat lidi sedět v krčmě přes noc. Obecní sluha mohl v krčmě karty a kostky odebrat. Na pijáckém večeru nesměly být uzavírány obchody, výměny ani dohody. O nedělích a jiných svátcích se neprodávala a nečepovala pálenka ani pivo před kázáním a mší svatou. Nedodržení předepsaných povinností bylo trestáno pokutou.

Hostince se většinou zavíraly s počátkem obchůzky ponocného, tedy do jedenácté hodiny noční, ale samostatně šenkující vdovy zavíraly již dříve. Hospodští šenk otevírali nejčastěji až "po práci", nejednou však už od rána. Vesnický krčmář ukončoval každou návštěvu sousedů „vysvícením“. Vzal svítilnu a doprovodil hosta až před jeho dům. Návštěvníci krčmy se v dobových textech označují jako "pitelé". Jinou skupinu tvořili přespolní. Ženám v doprovodu muže nebo mužů nikdo účast v krčmě nezakazoval. V krčmě se vlastně odehrával vesnický život, tvořilo se zde také veřejné mínění na vesnici.

Krčma, spolu s mlýnem, zajišťovala obchod na vsi. Nebyla k nalezení v každé vesnici, obvykle se nacházela ve větších vsích s farním kostelem. Kromě funkce shromaždiště byla i místem tanečních zábav. Hospodský měl také stálou, byť nevelkou, zásobu peněz, tudíž měl většinou i příjmy z půjčování hotovosti.

Existence krčem tehdy přinášela kromě kladných stránek v podobě stravování, občerstvení, odpočinku, společenského kontaktu, také negativní jevy ve formě hazardních her, prostituce, opilství, jiných zločinů. Kníže Břetislav dokonce již v roce 1039 vydal zákony, týkající se dodržování mravnosti v hostincích. Za porušení předpisů byli trestáni nejen samotní hříšníci, ale také krčmář.

Výčepníci neboli šenkýři se sdružovali do bratrstev, nikoliv cechů. Byli pod přímým dohledem tzv. šestipanského úřadu (zasedalo v něm šest pánů). Ve znaku měli štít a na něm pod korunou dvě zkřížená žezla. První zmínky o samostatných „bratrstvech šenkéřů" pocházejí již z poloviny 14.století.

Historie hostinců – zábava ve středověkých krčmách


Středověké krčmy neplnily pouze roli občerstvovacích a stravovacích zařízení, ale lidé sem chodívali také z důvodu společenského setkávání a zábavy.







Již od dob starověkých se osazenstvo hostinců, mnohdy posilněné alkoholem, často uchylovalo k různým hrám, většinou v jejich hazardní formě, tzn. o peníze.

Snad již od vzniku lidstva byly ke hrám používány kostky. Jak jejich název napovídá, jednalo se nejprve o části kostí či drobné kůstky, které se pravděpodobně používaly k věštění nebo k losování. Později se kůstky začaly doplňovat zářezy a jak jsme zvyklí u dnešní formy kostek i puntíky či jiným početním označením. Tím se jejich funkce změnila. Začaly sloužit k losu náhodných čísel. Používaly se jak samostatně (hra v kostky), tak jako součást jiných, zejména deskových her. Zpočátku měly kostky různé geometrické tvary, až ve středověku se postupně začaly používat kostky ve formě takové, jak je známe dnes, tedy kubické kostky.

Kostky jsou jednou z nejčastěji hraných her ve středověku. Šlo o nejjednodušší formu hry – o úspěchu zde většinou rozhodovalo jen štěstí a není k ní potřeba žádného strategického myšlení. Díky své jednoduchosti kostky pronikly i do nejnižších vrstev, kde byly velmi oblíbené.

Vrhcáby (Backgammon, Wurfzabel) nebo nesprávně vrchcáby, je stará desková hra pro dva hráče. Slovo vrhcáb vzniklo přeložením německého slova Wurf (vrh) a počeštěním slova Zabel (poněmčené latinské slovo tabula – deska). Původ hry sahá až ke starým Sumerům 5 000 let před naším letopočtem. Vrhcáby se hrály v Řecku a Římě a do celé Evropy se rozšířily ve středověku. Ve hře nezáleželo pouze na štěstí při hodu kostek, ale i na taktické dovednosti hráče. Hrálo se na desce zvané "vrchcábnice", každý z hráčů měl dvě kostky a patnáct kamenů, které posunoval po hrací desce.

Hazardní hry s kostkami přitahovaly pochopitelně falešné hráče, kteří se snažili ošidit co nejvíce důvěřivců. Hlavně díky nim se kostky staly nejen nejoblíbenější, ale také neodsuzovanější hrou. Pokřivená kostka byla známá už v prehistorických dobách. Nejčastější formou úpravy bylo vybroušení části okraje, takže kostka se kutálela s určitou odchylkou. Druhým způsobem bylo zatížení jedné strany kostky.

Další velice oblíbenou hazardní hrou ve středověkých krčmách byly karty. Původ karet pravděpodobně sahá do staré Číny kolem roku 1 000 n.l. Do Evropy se snad dostaly díky křižáckému tažení. Záznamy o kartách v Evropě existují již z přelomu 13.a 14.století. (Italské taroky jsou zmiňovány již v roce 1299 a Jana Brabantská se zmiňuje o kartách v Nizozemí v roce 1379.)

Karty si vydobyly velkou popularitu a staly se součástí společenského života všech sociálních vrstev. Samotný pojem karta bychom mohli odvodit od termínů ze středověkých slovníků jako chartae, cartae, nebo charticelae. Tyto pojmy se původně používaly jako název pro psací papír vyrobený z papyru a později se toto označení přeneslo na hrací karty.

V českých zemích dosáhly karty pravého rozmachu v době po husitské revoluci, kdy se lidé začínali navracet zpět ke světským zábavám. Na konci 15. století byly karty rozšířeny ve všech vrstvách obyvatelstva - od krále přes šlechtu až po městské či venkovské krčmy. Kněží se proti kartám ostře stavěli, a to jak katoličtí tak i utrakvističtí. Her existovalo několik: "flus" (cílem bylo sestavení řady karet jdoucích po sobě), "trumfa" (vyhrával ten, kdo měl krále), "lancknecht", "malá prima" atd.

Kostky, vrhcáby, karty byly nejrozšířenější zejména mezi nižšími vrstvami, hrály se ve venkovských krčmách, hostincích pro chudé pocestné, šencích na pokraji měst. V pohostinských zařízeních, kam mířili šlechtici či církevní hodnostáři, tedy urozené panstvo, se často hrávaly šachy.

Šachy (resp. šach; z perského slova šáh, panovník) vznikly v 15. století v jižní Evropě úpravou perské hry šatrandž (kolem roku 600 n.l.), následníka staré indické hry čaturanga (tj. „čtyři součásti vojska,“ pěchota, jízda, sloni a válečné vozy, předobrazy dnešních šachových pěšců, jezdců, střelců a věží).

V krčmách se hrály též kuželky, zvláště v městském prostředí. Pod pojmem "koule" se zase skrývá mnoho různých her, jež vedly k modernímu kulečníku, kroketu, petanque atd. I klasické skořápky mají svou dlouhou historii spjatou s prostředím krčem a hostinců

Je obecně známo, že gamblerství mělo tehdy své zastoupení mezi všemi sociálními skupiny. K omezování hazardu vedly ale už tenkráte stejné motivy jako dnes. Tedy obavy před pácháním násilné a majetkové trestné činnosti spojené s poměrně velkým obratem peněz a častým scházením pochybných živlů.

Problém s vášnivými hráči musel řešit dokonce císař Karel IV. ve svém zákoníku Majestas Carolina. Kostky v něm měly být zcela zapovězeny všem obyvatelům Zemí koruny české. Zákoník však nebyl přijat a tak falešní i poctiví hráči dál vysedávali v krčmách a obírali hry chtivé lidi o jejich výdělky.

Do krčmy také často zavítali potulní kejklíři, hudebníci, zpěváci, mimové a tanečníci (žakéři). Stávalo se to zejména v dobách trhů a slavností, ale některá bohatší města si dokonce vydržovala profesionály, jejichž úkolem nebylo jen provádět zábavu, ale také ji kultivovat. Kočovní hudebníci byli většinou původu lidového, zpívali a recitovali posluchačům sobě rovným v chudších hostincích. Jejich urozenější kolegové se nazývali minnesangři. Ti poskytovali zábavu panstvu. Tito potulní kejklíři však neměli ve středověkém právu zastání a církev jim dokonce odpírala právo křesťanského pohřbu.

Středověký hudebník měl k dispozici mnoho různých hudebních nástrojů, jimiž mohl zpěv doprovázet. Byly to například dudy, flétna, fujara, loutna (drnkací nástroj s hmatníkem, patří k nejstarším nástrojům, v Evropě nejběžnější do 18. století), niněra (starý strunný nástroj, na kterém hráč levou rukou tiskl klávesy a tím struny zkracoval a pravou rukou otáčel klikou, která otáčela kolem a struny rozechvívala), šalmaj (dechový nástroj vydávající nezaměnitelný hluboký zvuk). Samozřejmě existuje velká řada bubnů a bubínků, časté též byly rolničky připevněné ke kotníkům.
 

Historie hostinců – hostinec jako ubytovací zařízení ve středověku


V českých zemích je existence krčem věrohodně doložena v 9. století, kdy se středověký text zmiňuje o zájezdních hostincích na obchodní cestě ze saské Žitavy do Čech. Zařízení poskytující služby pro cestující byly tedy prvními hostinci v Čechách.






Středověký cestovatel nevyhledával rovnou útočiště v hostincích či jiných zařízeních poskytujících ubytovací služby, tak jak je tomu dnes, nýbrž nejdříve zkoušel najít pomoc u lidí ze své sociální vrstvy - rytíři hledali pohostinství na hradech, kupci u kupců, mniši i šlechta v klášterech. Až pokud se žádná taková možnost přenocování nenašla, přišel na řadu hostinec.

Hostinská zařízení ve městech či vesnicích totiž zvláštním přepychem nepřekypovala, jejich vybavenost byla velice skromná. V těchto „hotelích“ byly postele s jednoduchými pelestmi, kde se muselo namačkat několik poutníků. Často se spalo na lavicích či na slámě na zemi. Hosté ulehli tam, kde bylo místo. V šenkovní místnosti na stolech nebo lavicích, v komorách nebo společně v jedné místnosti s hospodským a jeho rodinou.

Samozřejmě, že se našlo mnoho stěžovatelů, jak ze strany hostů, tak ze strany hospodských, na podmínky ubytování. Proto byly panovníky vydávány různé předpisy, upravující dopodrobna práva a povinnosti obou stran. Tak bylo například stanoveno, že host, který se v hostinci stravuje, nemusí již platit za nocleh. Hosté platili šenkýři za slámu a seno pro zvířata, pokud měli svoje krmení, platili hostinskému nájem chléva.

Chudí pocestní, pokud nemohli z důvodu nepříznivého počasí, nocovat pod širým nebem, se uchylovali mnohdy do zařízení zvaného „herberk“. Šlo o velkou místnost, kde lidé přespávali pod jednou střechou společně se zvířaty. Cestovatel se musel sám postarat o koně, pouze v dražších herbercích zaopatřoval zvířata najatý čeledín. Stravování bývalo započítáno v ceně ubytování. Spalo se buď na lavicích, nebo na zemi, potřeba se vykonávala do společného kýble.

Herberky měly také ve středověku jednotlivé cechy, a tak vandrovní tovaryšové museli vždy vyhledat noclehárnu dle svého řemesla. Cech si tuto ubytovnu vydržoval, učedníci zde mohli přespat bez poplatku. Nejprostší herberky určené pro přenocování tuláků byly povětšinou umístěny hned u městské brány. Je pochopitelné, že prostředí v těchto útulcích bylo ideální pro šíření nakažlivých chorob.



























Formané byli nájemní přepravci, kteří ve svých plachtami krytých a koňmi tažených vozech převáželi zboží nebo korespondenci. Až do 16. století zajišťovali formané výhradně doručování pošty. Formanství bylo provozováno jako samostatná živnost nebo jako vedlejší přivýdělek při selských hospodářstvích. Formané se na cestách stravovali a nocovali ve formanských hospodách, které s rostoucí slávou formanského povolání byly výstavnější a prostornější. Zařízení měla rozlehlé dvory, prostorné stáje i kůlny, kam se při špatném počasí vešly i vysoko naložené formanské vozy.

Typické pro formanské hospody bylo to, že měly dvoje vrata, aby se vozy nemusely obracet ve dvoře.

Formanské řemeslo bylo velice výnosné a formané byli považováni za vážené občany. Majitelé mnohých hostinců kolem rušných obchodních cest se proto na formanské přepravce přímo specializovali. Karavany formanských vozů byly doprovázeny početnou čeledí, takže tržby hostinských se rychle zvedaly.

K ubytování pro pocestné sloužily rovněž hospice při klášterech. V nich se ale mniši starali i o nemocné.

 

 

Historie hostinců – starověké Řecko a Řím


Úroveň hostinských zařízení antického Řecka a Říma byla samozřejmě ovlivněna zkušenostmi z šenků civilizací Malé Asie a severní Afriky, ale vyvinula se v rámci specifických podmínek obou vyspělých evropských národů.





Době tradičních pohostinských zařízení předcházelo ve starověké jižní Evropě období tzv.hostinského přátelství. V řečtině: proxinie, latinsky: hospitium.
Princip zavazoval „hostinné přátelé“, aby si při pobytu v přítelově bydlišti poskytovali vzájemně ubytování a stravování. Vedl k tomu nedostatek ubytovacích zařízení a nízká úroveň hostinců. Hostinné přátelství se vztahovalo i na rodinné příslušníky. Aby se doposud neznámý člen rodiny mohl u hostinného přítele legitimovat, bylo třeba průkazu. Tomu sloužila tzv. tessera hospitalis – hliněná, dřevěná nebo měděná destička, rozlomená napůl, každý z obou hostinných přátel měl jednu polovinu.

Princip hostinného přátelství měl velký význam při úředních, obchodních cestách, účasti na slavnostech a hrách. Návštěvník u hostitele mohl očekávat veškerou péči, přes stravu, ubytování až po služby péče o majetek hosta.

S postupem času, s rozvojem cestování, který v Římské říši souvisel i s výstavbou sítě státních silnic (ač v prvé řadě určených pro vojenské účely), byly zřizovány státní hostinská zařízení, tzv.stanice. V nich cestovatelé z řad státních úředníků nalezli občerstvení a nocleh. Vybavením se tyto zařízení příliš nelišily od současných hotelů – byly tam pokoje, koupelny, jídelny, stáje pro zvířata.

Později také obyvatelé domů kolem silnic začali upravovat své příbytky pro potřeby poskytování pohostinských služeb.

Hostinská zařízení byla už tehdy označována vývěsnými štíty. Lišila se dle vybavení, počtu služebnictva a okruhu návštěvníků. Pro nejchudší vrstvy obyvatel byly určené jednoduché ubytovny, bohatší klientela se ubytovávala v luxusnějších hostinských podnicích. Ty byly hojně zásobovány nejen potravinami a nápoji, ale také píci pro koně a mezky. O pohodlí hostů pečovalo množství personálu, včetně nevěstek.

V antickém Řecku i Římě měla tedy většina hostinců povahu zájezdní. Klasické typy hospod, kam hosté mířili nejen za občerstvením, ale hlavně za zábavou, družením, společenským životem, vznikaly až později, ve středověku. Tento sociální aspekt byl u starověkých jihoevropanů řešen pořádáním hostin.
Šlo o zábavu samozřejmě bohatších vrstev. Hodovníci se vždy sešli v domě jednoho hostitele. Nejprve se napili na počest boha Dionýsa a zazpívali oslavnou píseň. Pak určili krále hostiny, který měl rozhodovat o tom, v jakém poměru se bude víno ředit vodou a kolik kdo musí vypít pohárů. Podle zvyku se připíjelo střídavě na zdraví každého hodovníka. Kdo nechtěl pít, musel se vzdálit. "Pij nebo odejdi", bylo totiž první pravidlo hostiny. Oblíbeny byly pijácké písně, hra v kostky a jiné společenské hry. Doplňovaly je produkce kejklířů a hra flétnistek.






















A co se v řeckých a římských hostincích jedlo a pilo ?

Byl velký rozdíl mezi stravou nižších, středních a vyšších vrstev. Prapůvodní obyvatelé Řecka se živili hlavně moučnými plackami, které později vystřídal chléb z kvašeného těsta. Chléb se nejčastěji konzumoval máčený ve víně. Pekli si ho původně sami doma, od 2. stol. př. n.l. jsou známy veřejné pekárny.

Z různých druhů mouky nebo z nabobtnaných luštěnin se často připravovaly i kaše. Jako příkrm ke chlebu se používaly hlavně fíky a olivy. Bez ovoce a zeleniny si dnešní jídelníček nedovedeme představit a ani ve starověku to nebylo jinak. Řekové pěstovali nebo dováželi většinu z dnes známých druhů ovoce, zeleniny a koření. Důležitou součástí řeckého jídelníčku bylo i maso – hovězí, skopové, a nejčastěji vepřové.

Řekové u jídla neseděli. Jedli vleže na levém boku opřeni o loket, pravou ruku měli volnou, aby si mohli podávat jídlo ze stolu. V Římě se zpočátku při jídle sedělo, od 3. stol. př. n.l. muži zvykli podle řeckého vzoru při jídle ležet. Před jídlem si hodovníci pečlivě myli ruce, protože neznali jídelní příbory. Mastnotu z prstů stírali střídkou chleba nebo kuličkami ze zvlášť připravené těstoviny, které pak házeli psům. Jídlo vařili a nosili na stůl většinou speciálně zaučení otroci. Vařilo se obyčejně venku na otevřeném ohništi. V hostinských zařízeních pro bohatší Řeky se již tehdy objevovaly jídelní lístky.

Pivo bylo v obou jihoevropských civilizacích známo, ale obyvatelé si v něm příliš nelibovali. Řekové pokládali pivo za produkt barbarský a jeho požívání se většinou vyhýbali. Oba národy pak spatřovaly v jeho pití znak jakési změkčilosti. I přesto bylo v obou říších vyráběno. V dobách rozkvětu Římské říše bylo pivo dokonce dováženo z dobytých severních provincií.

Hlavním nápojem v antických šencích jižní Evropy však bylo víno. Pilo se ředěné. Pití čistého vína považovali za barbarský zvyk.
Nápoj se ředil obvykle tři díly vody na dva díly vína. Nanejvýš stejné množství vody jako vína. Více nebylo ve slušné společnosti přípustné. Víno se mísilo v měsidlech, zvláštních nádobách k tomu určených. Už tehdy se ke konzervování vína používalo vysmolovaných amfor. Na ouška amfor se vypalovaly značky s datem, místem výroby i určení.

Ačkoliv umění výroby vína dorazilo na helénský poloostrov již kolem roku 2 000 př.n.l., vůbec prvním alkoholickým nápojem, jež se zde široce ujal, byla medovina, zkvašený nápoj tvořený fermentací vody a medu. Ve starořeckých městech nebyla o opilce nouze. Městské stráže v Aténách dohlížející na chod hostinců postupovaly přísně, opilství na veřejnosti bylo striktně zakázáno. I když v Řecku notorické pití nebylo příliš obvyklé, naopak pořádně se opít na nějakém tom banketu bylo k vidění o to častěji.

Za zmínku ještě stojí, že tehdejší autoři zachovalých textů viděli Řeky jako jedny z nejstřídmějších národů tehdejšího světa a vyzdvihovali jejich zdůrazňování mírného pití, velebení střídmosti a vyhýbání se extrémům obecně. Jedinou výjimkou z tohoto střídmého stylu byl kult boha Dionýsa, který považoval opilost za sblížení se se svým idolem.
 

Historie hostinců – starověká Mezopotámie


Vznik a rozvoj pohostinství souvisel s rozkvětem starověkých civilizací. Produktivnější využívání půdy, rozvoj řemesel a obchodu přinesl i zrod hostinských služeb.

Místo, kde se asi před pěti tisíci lety zrodila civilizace, zahrnuje poměrně rozsáhlé území mezi Egyptem a Mezopotámií; patří do ní také oblast syrskopalestinská a Malá Asie. Jednalo se o oblast velice vhodnou pro zemědělství. Ve chvíli, kdy rolníci zvládli techniku stavby zavlažovacích zařízení, mohli začít využívat k pěstování plodin údolí velkých řek. Později zde lidé dokázali vypěstovat během roku dvě až tři sklizně, čímž se otevřela možnost uživit na polích nepracující řemeslníky, kněží, úředníky a další skupiny obyvatelstva. Logicky pak následovaly společenské změny. Vznikala další řemesla, služby, rozrůstal se obchod, zrodila se potřeba poskytování pohostinských služeb.

První písemné záznamy o pohostinské činnosti pocházejí z Babylónu.Ve starověké Mezopotámii již šenky a pohostinská zařízení nechyběly. Zákoník Chamurapiho z doby kolem r.1750 př.n.l. hostinskou „živnost“ řeší z komerčního pohledu (např.: „ Jestliže šenkýřka nepřijala při koupi opojného nápoje obilí, ale přijala stříbro podle velikého závaží a snížila hodnotu opojného nápoje oproti ceně obilí, tuto šenkýřku usvědčí a hodí do vody.“ ), avšak zmiňuje se mimo jiné i o tom, že „ Jestliže šenkýřka, v jejímž domě se scházeli zločinci, tyto zločince nezadržela a do paláce nepřivedla, bude tato šenkýřka usmrcena.“.




































Je pravděpodobné, že v krčmách starověké Mezopotámie se často pilo pivo. Mezi Babylóňany totiž bylo nejvíce oblíbeným alkoholickým nápojem právě pivo, a to již kolem let 2 700 př.n.l. Kromě ostatních bohů byl panteon v Babylónu zabydlen i božstvem pro alkoholické nápoje. Babylónská bohyně piva a ječmene se jmenovala Ishtar-Siduri.

Pivo bylo vyráběno bez přídavku chmele, hořká chuť se dodávala přidáním v popelu pražených ječných placek. Pivo se často ochucovalo řeřichou a sezamem. Piva bylo známo mnoho druhů podle obsahu alkoholu i barvy, některé připomínaly jen mírně prokvašené kaše, jiné spíše medovinu, existovalo mladé zelené pivo i silné ležáky. Zdejší pivo by však s největší pravděpodobností dnešním pivařům příliš nechutnalo.

Kromě kvašeného nápoje z obilí se v hospůdkách kolem Eufratu a Tigridu popíjel i sladký nápoj podobný vínu připravovaný z plodů datlové palmy.

K jídlu si hosté dávali především placky z ječné a pšeničné mouky. Připravovaly se přitisknutím těsta buď na stěnu pece, nebo na rozpálený kámen. Co se týče konzumace masa, bylo spíše výsadou vyšších vrstev a ani tam nebylo na stole rozhodně každý den. Olivy se do oblasti rozšířily až po výbojích Alexandra Makedonského, v předcházejícím období poskytoval olej zejména sezam, a to nejen k přípravě pokrmů. V Mezopotámii doplňovaly stravu hlavně hrách a čočka. V celé oblasti byla známá rovněž řeřicha, červená řepa, okurka, několik druhů koření a ovocné stromy. Z těch bezpochyby nejvýznamnější byla datlová palma. Důležitý byl i fíkovník, pistácie, jablko, granátové jablko, třešeň a švestka. Ovoce nesmělo chybět v nabídce žádného hostince. V Mezopotámii se mléko příliš nepilo a spíše se ve stravě uplatnily výrobky z něj, zejména tvaroh a sýr.

Jedlo se samozřejmě rukama z mís. Na nápoje se používali hliněné nádoby. Pivo se pilo z velkých nádob stébly nebo rákosovými rourkami, aby plevy a zrnka neputovaly z nápoje do úst. Mezopotamský hostinec byl bezpochyby naplněn rozličnými orientálními vůněmi.

Nejstarší písemné záznamy z období kolem 2500 let př.n.l. uvádějí, že v Mezopotámii se platilo váženým množstvím stříbra. Tvar stříbra nebyl důležitý, podstatná byla váha, tedy tehdejší hmotnostními jednotka – tzv.šekel.

První hostince měly zájezdní charakter. Vznikaly kolem cest, po nichž se pohybovaly obchodní karavany. Hostinec pak nesloužil jen jako místo pro občerstvení a odpočinek, ale i pro setkávání obchodníků, kteří zde dojednávali transakce. Na hostince samozřejmě navazovaly i jiné služby – pekárny, nevěstince apod. Návštěva šenku nebyla pochopitelně možná pro všechny obyvatele, kromě lidí nesvobodných zákon sem zakazoval přístup i například kněžkám.